Tak tady je můj příběh.
Jak začít? Nikdy jsem nebyla vyložené štíhlá. Už jako dítě jsem měla pěkný pupík, a pamatuju si, že mi to docela štvalo. V období kolem 15. – 17. roku, to bylo trochu jiné, byla tam možnost jíst podle svého, takže mě nikdo nenutil do snídaní a já prostě jedla, až když jsem měla hlad. Pak jsem onemocněla mononukleózou a dva roky jsem byla nucená držet nízkotučnou dietu. Prostě jíst často, málo a bez kousíčku tuku, všechno na vodě, dušený, co nejméně soli. Myslím, že tady to pomalu začalo, plíživě jsem začala zjišťovat, co je to hlad, zajídala jsem ho povoleným jídlem a ano, cukr v této dietě nevadil. Aby jídla vůbec nějak chutnala, muselo ho být asi opravdu hodně. Jenže mě to tenkrát vůbec nedocházelo, všude se mluvilo o tom, jak je tuk špatnej a tloustne se po něm, takže roky po ukončení jaterní diety, jsem stále kupovala odtučněné výrobky, jedla ty zaručeně zdravé výrobky, jako pufované chlebíčky bez chuti, müsli tyčinky plné cukru, ovoce a zeleninu plné fruktózy a nic z toho mě nedokázalo zasytit. S vědomím, že nepřibrat znamená NEŽRAT, jsem se takto prohladověla do váhy hodně nad metrák.
A pak to začalo! Zatnout zuby, vydržet, dát dolů 7 Kg, výhra. Ale snížit kalorický příjem, z minima kalorického příjmu dlouho vydržet nejde, začala tedy éra diet a jojo efektů. Pak jsem to na pár let vzdala, protože to, co fungovalo před pár lety už, prostě fungovat přestalo a neustálé kručení v břiše a žádná energie už mi začaly působit slušné deprese. Začala jsem se uzavírat do sebe a prostě žrát, už mi bylo jedno co, stejně se podívám na rohlík a mám 2 kg navíc. Doma jsem se hádala s matkou, která se pravda asi na moji postavu nemohla dívat, ráda by mi nějak pomohla, ale řešila to tím, že mi vyčítala, jak jsem nemožná a nedokážu si odpustit jídlo, že se musím krotit a prostě nejíst. Ať si místo jednoho jogurtu dám půlku, místo banánu jablko nebo salát. A já se cítila neschopná, byla jsem vzteklá, že mi to říká, ale vztek byl na sebe samou, že jsem to zase nedokázala a místo jablka jsem snědla banán. V tu dobu bych NIKDY nesnědla jakýkoli sousto před někým. Všechno jídlo, co jsem jedla, bylo tajně, všechno jídlo bylo něco, co je špatné, na co bych já neměla ani myslet natož to vkládat do úst. Večer jsem usínala s myšlenkou na jídlo, ráno se s toutéž myšlenkou probouzela. Nevyspalá, unavená bez špetky energie.
Byla jsem zoufalá a nešťastná. V partnerských vztazích začal jeden průser za druhým, protože jak jsem byla přesvědčená, kdo by chtěl takovýho tlustýho zapšklýho hrocha, jako jsem já. A tak jsem byla radši sama. A snažila se přesvědčit, že takhle to chci a takhle jsem šťastná. Nepomohlo to.
Věděla jsem, že sama tohle nezvládnu, šla jsem na obezitologii, kde jsem dostala oxeroxovaný papír s jídelníčkem. Prostě klasika, jezte 5 – 6x denně malé porce, žádné tuky! Já to dodržovala, je to přece posvěcené od pana doktora. Pod lékařským vedením, jsem během půl roku přibrala 15 kg. Byla jsem označena za neschopnou a bez vůle něco změnit. Co to udělalo s mojí psychikou asi netřeba rozvádět. Začala jsem se cpát zase vším možným a stres prostě zajídat, stejně ať jim co jim, je to úplně jedno. A zjistila jsem, že když nebudu snídat, a začnu jíst až po poledni, že ta váha neletí nahoru. Ale bohužel nešla ni dolu. A všichni mi stejně tvrdili, že to rozhodně není tím, protože snídat se musí.
Jednoho dne jsem se začala zajímat o bariatrické operace. Šlo o bandáž neboli podvázání žaludku. Nakonec jsem se rozjela do IKEMu a šla to zkusit. Vyšetření dopadla dobře a já měla termín operace, kterou uhradila pojišťovna. Nevím, jestli je normální se na operaci těšit, ale já se nemohla dočkat dne D. Doma jsem řekla, že jedu ke kamarádce, protože jsem si byla jistá, že s něčím takovým by mě poslali kamsi. Operace proběhla jako po másle, žádné pooperační komplikace se nekonaly. V den propuštění, jsem řekla, že na mě čeká venku odvoz. Dostala jsem propouštěcí papíry, hodila tašku na rameno a s rozřezaným břichem šla na tramvaj, metro a autobusem domů do Plzně. Vůbec nic příjemnýho. Pochopila jsem, že když se zvedám z postele 10 minut a 200m ujdu za půl hodiny, tak to asi doma neutajím. Přiznala jsem barvu, už se stalo, tak stejně nic dělat nemohli. Ovšem z přátel tohle vědělo jen minimum vyvolených.
Nastalo šťastné období mého života. I když se na to dívám zpětně, port na břiše, kterým se bandáž doplňovala mě pořád vadil, porce které jsem jedla, byly tak malinké, ale fakt jsem neměla hlad, alespoň ne tedy ze začátku. Žaludek byl plný po půlce jogurtu, a já byla šťastná, že konečně dokážu jíst tak málo, jak se má. Pokud jsem si vzala víc, nepřeju nikomu zažít u šílenou bolest, kterou zažijete, když se jídlo snaží procpat do přeplněného mini žaludečku. V tu chvíli to tělo samo vyřešilo tím, že to prostě vyhodilo ven, ta úúúleva. Chvíli mi to trvalo, se naučit porce odhadnout, ale fungovalo to, během léta jsem dala dolů 9 Kg, to už jsem několik let nedokázala. Dnes si uvědomuju, že strava, kterou jsem měla asi nemohla pokrýt ani polovinu mého bazálního metabolismu. Tak samozřejmě, že tím člověk hubne. Mohla jsem si dovolit dokonce místo nízkotučného jogutu, ten tučnější, ale zase ne moc, takže aby měl nějakou chuť, koupíte si samozřejmě ten ochucený, plný cukru. Vždyť toho jíte přece málo. A té energie bylo také pořád málo, pořád jsem byla unavená, bez života, pořád bych jen spala, přisuzovala jsem to rekonvalescenci po operaci, ale po dvou letech už to asi opravdu nebylo tím. A navíc, váha šla zase spíše nahoru. Psychicky, jsem byla zase úplně v háji.
Po posledním doplnění bandáže (tím se upravuje velikost, resp. průchod toho podvázaného žaludku, aby člověk tolik nežral) jsem zase jedla o něco míň, vlastně skoro vůbec, pocit hladu nějak nezmizel, jak slibovali, ale do žaludku se už nevešlo skoro nic, na hlad jsem si zvykla, a když jsem se najedla, přišla šílená bolest a jídlo šlo ven. Já byla spokojená, protože jsem hubla. Až jednoho dne jsem nedokázala spolknout ani kávovou lžičku vody a jednou cestou do práce, jsem začala zvracet z ničeho nic a to dokonce i trochu krve, uvědomila jsem si, že to neustálé pálení žáhy a krkání kyselin nebylo asi zrovna v pořádku. Ještě ten den jsem jela do Prahy, kde bandáž úplně povolili a mě se moc ulevilo, poslali mě ale na gastroskopii. Tam zjistili prožranej jícen a nutnost reoperace s hrozbou, že bandáž bude muset pryč. To néé, já chci bandáž, já chci přece zhubnout, bylo mi úplně jedno, že mám díry v jícnu, což fakt není úplně optimální zdravotní stav, já chci být hubená, nic víc mě nezajímá.
Tady mi kamarádka, se kterou jsem se díky bandáži žaludku seznámila, doporučila úžasného pana doktora v Turnově, který dělá jednu z mnohem lepších operací a to Tubulizaci žaludku. Tam jde prostě o to, že vám kus žaludku prostě ušmiknou. A tak mě čekala další operace, vyndání bandáže, a Tubulizace, při které došlo ještě k opravení jícnu. Opět bez komplikací, pan doktor úžasnej a po všech stránkách úleva. Po této operaci jsem se cítila relativně dobře, váha poklesla a pak už se moc nezvyšovala, energie bylo pořád málo, ale člověk si prostě zvykne. Hlavně jsem nebyla chodící hrouda sádla. Přišel nový vztah, a za nedlouho byl na cestě i můj synek. Jedno z nejhezčích období mého života. Energii bych mohla rozdávat, jo ty hormony.
Ale pak začalo období stresování, všechny přípravy ležely na mě, protože otec nenarozeného děťátka místo pomoci v přípravách jen ležel a spal a já tahala těžké skříně a stoly a smontovávala nábytek. To mi ale nemohlo mé štěstí zkazit. Po narození syna, jsem se pustila hned do podnikání, i s ním v kočárku jsem vedla výcvikové kurzy a štěstí neznalo mezí. I po porodu jsem si zachovala, tak nějak obstojnou postavu. Jenže stresu začalo přibývat. Tatínkovi s narozením syna začaly i povinnosti, takže ke spaní a nic nedělání se přidal ještě vztek, protože dítě znamená, že v domácnosti musí fungovat všichni její členové. Hádky a břímě veškeré práce v domácnosti, malé dítě a ještě práce a podnikání mě opět doháněly k depresím, stres jsem začala zajídat, pak už ani na jídlo nebyl čas, takže mé jídlo vypadalo tak, že přes den v rychlosti do sebe něco naházet a večer když je konečně klid, a vlčí hlad, vytáhnout ze skříně sušenku, protože na uvaření pořádného jídla není ani nálada, ani čas a ani energie, hlad trvá, takže si jdete pro sušenku druhou. A protože ani ta vás nezasytí, jdete hladoví spát. A to už tu bylo, večer usínáte s myšlenkou na jídlo a ráno se s toutéž myšlenkou budíte. A tak to jde 5 roků, 5 roků máte doma líného chlapa, který se jen vzteká, a všechno leží na vás. Jediné co vás drží nad vodou, je vaše práce, kterou milujete (výcvik psů). A protože cvičit psy, není jako cvičit velbloudy pro bohatého šejka, jste na lenochovi celkem finančně závislí. Takže zatnete zuby, občas si postěžujete přátelům na lemru línou a jedete dál. A za 5 let zjistíte, že je z vás zase hnusná zapšklá koule sádla.
Až přijde den osvícení, už to prostě nezvládáte. Víte, že se sebou musíte něco udělat, váha je paradoxně to poslední. Ale už nezvládáte být 12 hod na nohou, kdy vás na obou nohou trápí patní ostruhy tak, že každý váš krok je utrpení a vy si připadáte jak malá mořská víla. Kdy jste za den 20x denně na záchodě a každá jeho návštěva vám vhání slzy do očí očekávanou bolestí. Kdy ze schodů musíte jít bokem, protože normálně to prostě nejde a máte pocit, že se vám koleno rozskočí na milion kousků. Musíte se každou chvíli zastavit, abyste pohyb udýchali. Od října do Vánoc máte za sebou už třetí virózu a další vás čeká po Silvestru a víte, že to skončí někdy začátkem června. A víte, že tohle všechno je jídlem, prostě to víte. A tak začnete číst, o zánětech v těle, jak vznikají, proč máte ty potíže, které vás trápí, a zjistíte, že celej život děláte jednu obrovskou chybu – BOJÍTE SE JÍST.
Vždyť jste si přece jistí, že to pečivo, kterým se ládujete, vám nedělá dobře a kdykoliv si ho na pár dní odpustíte, máte pocit, že se vám chce létat. A tak, jednoho dne uděláte za svým stravováním tlustou čárku, začnete jíst, tak jak vám vyhovuje a konečně přestanete bez výčitek snídat. Během týdne začnou mizet výše popsané neduhy, peníze, které jste si šetřili na rázovou vlnu na ošetření patních ostruh můžete využít úplně jinak. Schody seběhnete jako laňka a výstup z tramvaje je pro vás už něco, nad čím není potřeba přemýšlet, aby to dobře dopadlo a vy se tam někde nesvalili, když špatně šlápnete. A čtete dál a zjistíte, že ten způsob stravování, který vedete má i svůj název. Nízkosacharidové stravování, LOW CARB, KETO DIET. A protože se cítíte úplně skvěle, a zaznamenáte i obrovský bonus ve formě úbytku tuku (záměrně říkám tuku nikoli váhy, protože u předešlých diet šlo ve většině případů hlavně o ztrátu svalů), ponoříte se do tohoto stravování ještě hlouběji. Nastavíte si rovnou 20g sacharidů za den a zjistíte, že to není vůbec složité, protože vy jste asi pro tento způsob stravování prostě stvořeni. Z diety je najednou stravovací styl, který už nechcete nikdy změnit. Proč? Máte tolik energie, že z vás přímo tryská, cítíte se skvěle. A najednou se máte rádi, najednou jste na sebe pyšní, najednou se usmíváte. Milujete život, užíváte si ho. Máte sice pořád doma líného chlapa, ale máte také uklízečku, kterou jste najali, necháte si přivézt nákup až domů a ušetřený čas můžete vkládat tam kde je to potřeba, tedy syn a koníčky.
Víte, proč jsou lidi tlustí? Není to proto, že hodně jedí, ale jak jedí a co jedí. A ještě větší důvod je, jak se cítí. Není možné začít něco měnit, pokud je člověk stresovaný, nevyspalý, uhoněný a nemá se rád.
Takže zakončím slovy z povídky Šimka a Grossmana, ve kterých je až moc pravdy: „Začněte hodně jíst a hodně spát, aby tělo mělo sílu se obezitě bránit.“ A HLAVNĚ, MĚJTE SE RÁDI. ♥
Jak začít? Nikdy jsem nebyla vyložené štíhlá. Už jako dítě jsem měla pěkný pupík, a pamatuju si, že mi to docela štvalo. V období kolem 15. – 17. roku, to bylo trochu jiné, byla tam možnost jíst podle svého, takže mě nikdo nenutil do snídaní a já prostě jedla, až když jsem měla hlad. Pak jsem onemocněla mononukleózou a dva roky jsem byla nucená držet nízkotučnou dietu. Prostě jíst často, málo a bez kousíčku tuku, všechno na vodě, dušený, co nejméně soli. Myslím, že tady to pomalu začalo, plíživě jsem začala zjišťovat, co je to hlad, zajídala jsem ho povoleným jídlem a ano, cukr v této dietě nevadil. Aby jídla vůbec nějak chutnala, muselo ho být asi opravdu hodně. Jenže mě to tenkrát vůbec nedocházelo, všude se mluvilo o tom, jak je tuk špatnej a tloustne se po něm, takže roky po ukončení jaterní diety, jsem stále kupovala odtučněné výrobky, jedla ty zaručeně zdravé výrobky, jako pufované chlebíčky bez chuti, müsli tyčinky plné cukru, ovoce a zeleninu plné fruktózy a nic z toho mě nedokázalo zasytit. S vědomím, že nepřibrat znamená NEŽRAT, jsem se takto prohladověla do váhy hodně nad metrák.
A pak to začalo! Zatnout zuby, vydržet, dát dolů 7 Kg, výhra. Ale snížit kalorický příjem, z minima kalorického příjmu dlouho vydržet nejde, začala tedy éra diet a jojo efektů. Pak jsem to na pár let vzdala, protože to, co fungovalo před pár lety už, prostě fungovat přestalo a neustálé kručení v břiše a žádná energie už mi začaly působit slušné deprese. Začala jsem se uzavírat do sebe a prostě žrát, už mi bylo jedno co, stejně se podívám na rohlík a mám 2 kg navíc. Doma jsem se hádala s matkou, která se pravda asi na moji postavu nemohla dívat, ráda by mi nějak pomohla, ale řešila to tím, že mi vyčítala, jak jsem nemožná a nedokážu si odpustit jídlo, že se musím krotit a prostě nejíst. Ať si místo jednoho jogurtu dám půlku, místo banánu jablko nebo salát. A já se cítila neschopná, byla jsem vzteklá, že mi to říká, ale vztek byl na sebe samou, že jsem to zase nedokázala a místo jablka jsem snědla banán. V tu dobu bych NIKDY nesnědla jakýkoli sousto před někým. Všechno jídlo, co jsem jedla, bylo tajně, všechno jídlo bylo něco, co je špatné, na co bych já neměla ani myslet natož to vkládat do úst. Večer jsem usínala s myšlenkou na jídlo, ráno se s toutéž myšlenkou probouzela. Nevyspalá, unavená bez špetky energie.
Byla jsem zoufalá a nešťastná. V partnerských vztazích začal jeden průser za druhým, protože jak jsem byla přesvědčená, kdo by chtěl takovýho tlustýho zapšklýho hrocha, jako jsem já. A tak jsem byla radši sama. A snažila se přesvědčit, že takhle to chci a takhle jsem šťastná. Nepomohlo to.
Věděla jsem, že sama tohle nezvládnu, šla jsem na obezitologii, kde jsem dostala oxeroxovaný papír s jídelníčkem. Prostě klasika, jezte 5 – 6x denně malé porce, žádné tuky! Já to dodržovala, je to přece posvěcené od pana doktora. Pod lékařským vedením, jsem během půl roku přibrala 15 kg. Byla jsem označena za neschopnou a bez vůle něco změnit. Co to udělalo s mojí psychikou asi netřeba rozvádět. Začala jsem se cpát zase vším možným a stres prostě zajídat, stejně ať jim co jim, je to úplně jedno. A zjistila jsem, že když nebudu snídat, a začnu jíst až po poledni, že ta váha neletí nahoru. Ale bohužel nešla ni dolu. A všichni mi stejně tvrdili, že to rozhodně není tím, protože snídat se musí.
Jednoho dne jsem se začala zajímat o bariatrické operace. Šlo o bandáž neboli podvázání žaludku. Nakonec jsem se rozjela do IKEMu a šla to zkusit. Vyšetření dopadla dobře a já měla termín operace, kterou uhradila pojišťovna. Nevím, jestli je normální se na operaci těšit, ale já se nemohla dočkat dne D. Doma jsem řekla, že jedu ke kamarádce, protože jsem si byla jistá, že s něčím takovým by mě poslali kamsi. Operace proběhla jako po másle, žádné pooperační komplikace se nekonaly. V den propuštění, jsem řekla, že na mě čeká venku odvoz. Dostala jsem propouštěcí papíry, hodila tašku na rameno a s rozřezaným břichem šla na tramvaj, metro a autobusem domů do Plzně. Vůbec nic příjemnýho. Pochopila jsem, že když se zvedám z postele 10 minut a 200m ujdu za půl hodiny, tak to asi doma neutajím. Přiznala jsem barvu, už se stalo, tak stejně nic dělat nemohli. Ovšem z přátel tohle vědělo jen minimum vyvolených.
Nastalo šťastné období mého života. I když se na to dívám zpětně, port na břiše, kterým se bandáž doplňovala mě pořád vadil, porce které jsem jedla, byly tak malinké, ale fakt jsem neměla hlad, alespoň ne tedy ze začátku. Žaludek byl plný po půlce jogurtu, a já byla šťastná, že konečně dokážu jíst tak málo, jak se má. Pokud jsem si vzala víc, nepřeju nikomu zažít u šílenou bolest, kterou zažijete, když se jídlo snaží procpat do přeplněného mini žaludečku. V tu chvíli to tělo samo vyřešilo tím, že to prostě vyhodilo ven, ta úúúleva. Chvíli mi to trvalo, se naučit porce odhadnout, ale fungovalo to, během léta jsem dala dolů 9 Kg, to už jsem několik let nedokázala. Dnes si uvědomuju, že strava, kterou jsem měla asi nemohla pokrýt ani polovinu mého bazálního metabolismu. Tak samozřejmě, že tím člověk hubne. Mohla jsem si dovolit dokonce místo nízkotučného jogutu, ten tučnější, ale zase ne moc, takže aby měl nějakou chuť, koupíte si samozřejmě ten ochucený, plný cukru. Vždyť toho jíte přece málo. A té energie bylo také pořád málo, pořád jsem byla unavená, bez života, pořád bych jen spala, přisuzovala jsem to rekonvalescenci po operaci, ale po dvou letech už to asi opravdu nebylo tím. A navíc, váha šla zase spíše nahoru. Psychicky, jsem byla zase úplně v háji.
Po posledním doplnění bandáže (tím se upravuje velikost, resp. průchod toho podvázaného žaludku, aby člověk tolik nežral) jsem zase jedla o něco míň, vlastně skoro vůbec, pocit hladu nějak nezmizel, jak slibovali, ale do žaludku se už nevešlo skoro nic, na hlad jsem si zvykla, a když jsem se najedla, přišla šílená bolest a jídlo šlo ven. Já byla spokojená, protože jsem hubla. Až jednoho dne jsem nedokázala spolknout ani kávovou lžičku vody a jednou cestou do práce, jsem začala zvracet z ničeho nic a to dokonce i trochu krve, uvědomila jsem si, že to neustálé pálení žáhy a krkání kyselin nebylo asi zrovna v pořádku. Ještě ten den jsem jela do Prahy, kde bandáž úplně povolili a mě se moc ulevilo, poslali mě ale na gastroskopii. Tam zjistili prožranej jícen a nutnost reoperace s hrozbou, že bandáž bude muset pryč. To néé, já chci bandáž, já chci přece zhubnout, bylo mi úplně jedno, že mám díry v jícnu, což fakt není úplně optimální zdravotní stav, já chci být hubená, nic víc mě nezajímá.
Tady mi kamarádka, se kterou jsem se díky bandáži žaludku seznámila, doporučila úžasného pana doktora v Turnově, který dělá jednu z mnohem lepších operací a to Tubulizaci žaludku. Tam jde prostě o to, že vám kus žaludku prostě ušmiknou. A tak mě čekala další operace, vyndání bandáže, a Tubulizace, při které došlo ještě k opravení jícnu. Opět bez komplikací, pan doktor úžasnej a po všech stránkách úleva. Po této operaci jsem se cítila relativně dobře, váha poklesla a pak už se moc nezvyšovala, energie bylo pořád málo, ale člověk si prostě zvykne. Hlavně jsem nebyla chodící hrouda sádla. Přišel nový vztah, a za nedlouho byl na cestě i můj synek. Jedno z nejhezčích období mého života. Energii bych mohla rozdávat, jo ty hormony.
Ale pak začalo období stresování, všechny přípravy ležely na mě, protože otec nenarozeného děťátka místo pomoci v přípravách jen ležel a spal a já tahala těžké skříně a stoly a smontovávala nábytek. To mi ale nemohlo mé štěstí zkazit. Po narození syna, jsem se pustila hned do podnikání, i s ním v kočárku jsem vedla výcvikové kurzy a štěstí neznalo mezí. I po porodu jsem si zachovala, tak nějak obstojnou postavu. Jenže stresu začalo přibývat. Tatínkovi s narozením syna začaly i povinnosti, takže ke spaní a nic nedělání se přidal ještě vztek, protože dítě znamená, že v domácnosti musí fungovat všichni její členové. Hádky a břímě veškeré práce v domácnosti, malé dítě a ještě práce a podnikání mě opět doháněly k depresím, stres jsem začala zajídat, pak už ani na jídlo nebyl čas, takže mé jídlo vypadalo tak, že přes den v rychlosti do sebe něco naházet a večer když je konečně klid, a vlčí hlad, vytáhnout ze skříně sušenku, protože na uvaření pořádného jídla není ani nálada, ani čas a ani energie, hlad trvá, takže si jdete pro sušenku druhou. A protože ani ta vás nezasytí, jdete hladoví spát. A to už tu bylo, večer usínáte s myšlenkou na jídlo a ráno se s toutéž myšlenkou budíte. A tak to jde 5 roků, 5 roků máte doma líného chlapa, který se jen vzteká, a všechno leží na vás. Jediné co vás drží nad vodou, je vaše práce, kterou milujete (výcvik psů). A protože cvičit psy, není jako cvičit velbloudy pro bohatého šejka, jste na lenochovi celkem finančně závislí. Takže zatnete zuby, občas si postěžujete přátelům na lemru línou a jedete dál. A za 5 let zjistíte, že je z vás zase hnusná zapšklá koule sádla.
Až přijde den osvícení, už to prostě nezvládáte. Víte, že se sebou musíte něco udělat, váha je paradoxně to poslední. Ale už nezvládáte být 12 hod na nohou, kdy vás na obou nohou trápí patní ostruhy tak, že každý váš krok je utrpení a vy si připadáte jak malá mořská víla. Kdy jste za den 20x denně na záchodě a každá jeho návštěva vám vhání slzy do očí očekávanou bolestí. Kdy ze schodů musíte jít bokem, protože normálně to prostě nejde a máte pocit, že se vám koleno rozskočí na milion kousků. Musíte se každou chvíli zastavit, abyste pohyb udýchali. Od října do Vánoc máte za sebou už třetí virózu a další vás čeká po Silvestru a víte, že to skončí někdy začátkem června. A víte, že tohle všechno je jídlem, prostě to víte. A tak začnete číst, o zánětech v těle, jak vznikají, proč máte ty potíže, které vás trápí, a zjistíte, že celej život děláte jednu obrovskou chybu – BOJÍTE SE JÍST.
Vždyť jste si přece jistí, že to pečivo, kterým se ládujete, vám nedělá dobře a kdykoliv si ho na pár dní odpustíte, máte pocit, že se vám chce létat. A tak, jednoho dne uděláte za svým stravováním tlustou čárku, začnete jíst, tak jak vám vyhovuje a konečně přestanete bez výčitek snídat. Během týdne začnou mizet výše popsané neduhy, peníze, které jste si šetřili na rázovou vlnu na ošetření patních ostruh můžete využít úplně jinak. Schody seběhnete jako laňka a výstup z tramvaje je pro vás už něco, nad čím není potřeba přemýšlet, aby to dobře dopadlo a vy se tam někde nesvalili, když špatně šlápnete. A čtete dál a zjistíte, že ten způsob stravování, který vedete má i svůj název. Nízkosacharidové stravování, LOW CARB, KETO DIET. A protože se cítíte úplně skvěle, a zaznamenáte i obrovský bonus ve formě úbytku tuku (záměrně říkám tuku nikoli váhy, protože u předešlých diet šlo ve většině případů hlavně o ztrátu svalů), ponoříte se do tohoto stravování ještě hlouběji. Nastavíte si rovnou 20g sacharidů za den a zjistíte, že to není vůbec složité, protože vy jste asi pro tento způsob stravování prostě stvořeni. Z diety je najednou stravovací styl, který už nechcete nikdy změnit. Proč? Máte tolik energie, že z vás přímo tryská, cítíte se skvěle. A najednou se máte rádi, najednou jste na sebe pyšní, najednou se usmíváte. Milujete život, užíváte si ho. Máte sice pořád doma líného chlapa, ale máte také uklízečku, kterou jste najali, necháte si přivézt nákup až domů a ušetřený čas můžete vkládat tam kde je to potřeba, tedy syn a koníčky.
Víte, proč jsou lidi tlustí? Není to proto, že hodně jedí, ale jak jedí a co jedí. A ještě větší důvod je, jak se cítí. Není možné začít něco měnit, pokud je člověk stresovaný, nevyspalý, uhoněný a nemá se rád.
Takže zakončím slovy z povídky Šimka a Grossmana, ve kterých je až moc pravdy: „Začněte hodně jíst a hodně spát, aby tělo mělo sílu se obezitě bránit.“ A HLAVNĚ, MĚJTE SE RÁDI. ♥